Čarodějka, k službám

 Hluboký nádech, výdech. A znova. Ještě jednou a bude to dobré. Pes potřebuje ven. Popadnu kabát, šátek na krk, svoje oblíbené pohorky a vůbec mi nevadí, že mám na sobě leginy a šaty, volné pramínky rozcuchaných zrzavých vlasů mi trčí ze smotaného uzlu do všech stran a lehký make up z rána už snad ani není vidět. Klíče, mobil, brýle, samozřejmě sluneční, protože dnešní dubnové paprsky sluníčka ještě stále svítí a to je dobře, potřebuji se trochu nabít. Odcházím do nedalekého lesa a cestou zpátky se spontánně rozhodnu zaskočit si ještě pro něco do zdravé výživy. Na náměstí potkám Bořka. Smska mi od něj zatím vůbec nepřišla. Sedí na čerstvě jarně nainstalované lavičce a přes celou nohu má ortézu. Zdálky se usmívá jako pětiletý kluk, kterému rodiče koupili poprvé mobil, a líže nanuk. Vypadá jako naprostý blázen. Můj pes ho hned běží pozdravit, Bořek ho pohladí a nechá vyskočit na lavičku. Jáchym se sápe po zmrzlině, okřiknu ho, ale to už svým smrdutým dechem kterým by mohl naprosto sp...

O nohu se mi otírá kočka. Je tma, takže nevidím, která z nich to je. Většinou to poznám podle jejich typického chování a energie, která z nich vyzařuje. Navíc Stínek někdy svítí i ve tmě. Říkám si, jak je důležité žít v sepjetí se zvířaty a jak moc je potřebujeme. Několikrát mě fascinovala inteligence a hravost mých koček, anebo nezkrotná vůle a důvtip mého psa. Když má někdo ke mně přijít, oni dobře vědí, s kým mají tu čest a mnohdy mě varují už předem. Nejen mě samotnou zmáhá únava a napětí před setkáním s komplikovaným klientem, také oni mi to dávají patřičně najevo. Každého čas od času přepadne splín a potřeba stěžovat si na všechno kolem, vlastně na celý svět, který je asi úplně nakřivo jako šikmá věž v Pise. Ale přesto se Země točí dál. Můžete se vztekat a stěžovat si, jak chcete, stejně tím nejvíce ubližujete jen sami sobě a otravujete okolí druhých, kteří chtějí dýchat čistý vzduch a radovat se z každého okamžiku. Jak vypadal můj dialog s takovým zádumčivým mrzoutem, egoistou, ...