Tarot světla a stínu: Blázen/Poslední soud/Poustevník
O nohu se mi otírá kočka. Je tma, takže nevidím, která z nich to je. Většinou to poznám podle jejich typického chování a energie, která z nich vyzařuje. Navíc Stínek někdy svítí i ve tmě. Říkám si, jak je důležité žít v sepjetí se zvířaty a jak moc je potřebujeme. Několikrát mě fascinovala inteligence a hravost mých koček, anebo nezkrotná vůle a důvtip mého psa. Když má někdo ke mně přijít, oni dobře vědí, s kým mají tu čest a mnohdy mě varují už předem. Nejen mě samotnou zmáhá únava a napětí před setkáním s komplikovaným klientem, také oni mi to dávají patřičně najevo. Každého čas od času přepadne splín a potřeba stěžovat si na všechno kolem, vlastně na celý svět, který je asi úplně nakřivo jako šikmá věž v Pise. Ale přesto se Země točí dál. Můžete se vztekat a stěžovat si, jak chcete, stejně tím nejvíce ubližujete jen sami sobě a otravujete okolí druhých, kteří chtějí dýchat čistý vzduch a radovat se z každého okamžiku. Jak vypadal můj dialog s takovým zádumčivým mrzoutem, egoistou, věčným suditelem a stěžovatelem? Posuďte sami. Dnes dopoledne přišel pan Karel. Kočky od rána byly nedůtklivé, pes ležel znuděně, ani se nehnul. Původně jsem si myslela, že jsou zase nějaké erupce na Slunci, ale mně se kupodivu od rána dařilo a moje dnešní karta z balíčku Tarot světla a stínu byla právě Slunce. Říkala jsem si, že to bude dobré. A díky dalším událostem dnešního dne jsem naštěstí měla velkou radost, úspěch a nakonec i to jarní sluníčko začalo vystrkovat své paprsky. Teď tady potmě sedím a přemýšlím nad tím, zda zítra na to rande jít, a co z toho vlastně vznikne. Napřed vám ale povyprávím příběh pana Karla, jehož negativní energii jsem ustála tak, že můžu být na sebe pyšná.
Pan Karel u mě zazvonil dnes dopoledne na minutu přesně. Jakmile jsem se zpozdila s otevíráním dveří o třicet sekund a začal na něj štěkat můj pes, který předem věděl, že tento pán mu rozhodně nebude sympatický, začal Karel s prvními stížnostmi. V tu chvíli se obloha venku zatáhla a začalo to vypadat na déšť. Na jeho mírně ironické poznámky jsem zareagovala úsměvem. Pán byl již šedesátník, proto jsem vzdala možnost uplatnit na něj cíleně svůj šarm. Ve skrytu duše jsem zacítila hluboko ukrytý smutek a bolestný žal. Tomu všemu pak odpovídal karetní výklad i obraz jeho osobnosti v číslech. Znamení Panny, ale hodně planet ve Lvu, životní číslo jedna, více čtyřek v numerologické mřížce. Kromě smutku jsem zacítila i cigarety a alkohol, a to hned při prvotním kontaktu a podání ruky. Pán byl statné postavy, fyzicky nestrádal a měl stále hodně velkou sílu. Jakmile jsme si začali povídat, počínaje stížnostmi na počasí a politiku, skončil u kritiky dnešní mládeže, sprostých nadávek na svého šéfa v práci, cítila jsem z něj i značnou averzi vůči ženám, pravděpodobně i dětem a zvířatům. Pes pokusy o přátelský kontakt s tímto pánem vzdal, znuděně ležel na chodbě u dveří, kočky se pánovi vyhýbaly obloukem a bylo mi naprosto jasné, co si mezi sebou špitají. Když jsem Karlovi nabídla čaj, odmítl, stejně jako sklenici vody, kdy s mírným opovržením odsekl, že vodu nepije. Vymluvila jsem se, že nemám zrovna koupenou kávu, sama totiž kafe nepiju a ve skříňce nad kuchyňským dřezem si v sáčku lebedí již značně vyčpělé kafe, které bych nenabídla ani…vlastně ani Karlovi.
Došlo mi, že on vymetá kartářky a terapie, aby nebyl sám. Ta myšlenka se dostavila zčistajasna. Tak jako když se normálně nadechnete…a najednou jste o kousínek chytřejší. Přestože nesnáší lidi, je to typický narcis, který chce pozornost a nadává na všechno a všechny, kudy chodí, tímto si bere pozornost. Tu totiž doma nemá. Žena mu utekla, protože to s ním nemohla vydržet. Pak přišly zdravotní problémy, které vedly k omezení v práci, začal po něm šlapat šéf, už kvůli věku. Na předčasný důchod Karel nepomýšlel, představa, že by trávil veškerý čas zavřený ve své garsonce, byla pro něj naprosto děsivá. To dříve se svou Maruškou bydlel v krásném velkém domě se zahradou. Narodily se jim dvě děti, vždy kolem domu pobíhal nějaký pes. To zmiňuji záměrně, protože později to bude důležité. Karlovi se líbilo, jakým způsobem jsem ho přiměla k tomu, aby o sobě začal mluvit. Nejprve mi vynadal, co se ho mám co vyptávat, když mu mám vykládat karty. Očekával, že mluvit budu já. Proto se napřed cukal, ale jeho narcistní povaze se zalíbilo, že jej poslouchám a postupně se rozvykládal. V tu chvíli přišel i Stínek, skočil na stůl a zvědavě se na Karla zadíval. Karel se za každou cenu snažil udržet si svou kamennou tvář, přehnaně sebevědomou a nepřístupnou personu, která chránila jeho nitro, v němž se ukrýval malý zraněný chlapec. Na ženu jenom nadával, ale všimla jsem si, jak se tváří, když o ní mluví a jak si nervózně sahá na nos. První karta, kterou si vytáhl, byla karta Blázna. Při dalším výkladu se ukázaly tyto karty: pětka mečů, Poslední soud a Poustevník. Dozvěděla jsem se, že Karel byl vždycky velice manuálně zručný a schopný v práci, doma ale vládl pevnou rukou a měl rád, když bylo po jeho. Miloval psy, už pro jejich oddanost. Stejnou oddanost a dodržování pravidel požadoval po svých dětech a manželce. Nebyl zase takový despota, všechny upřímně miloval a vzorně se po praktické stránce o svou rodinu staral. Protože však nesouhlasil s životním stylem svých dětí, zbytečně se pohádali. Se svým homosexuálně orientovaným synem se dodnes nebaví, dcera se za ním občas staví uklidit mu nebo pomoct, když potřebuje, jejich vztah je ale spíše chladný. Manželka se před sedmi lety rozhodla, že zbývající roky svého života stráví v klidu a ne po boku muže, který jí vrcholně leze na nervy. Došlo jí, že pro něj udělala maximum a nastal stop stav. Karel tak zůstal sám. Dům prodali, žena se odstěhovala mimo město do malého bytu, aby byla blízko k dceři a pomáhala s vnoučaty, Karel si koupil malou garsonku poblíž bývalého bydliště. Ostatně nic jiného mu nezbývalo. Trápila ho bolest kloubů a páteře, často se utápěl v alkoholu, měl vysoký tlak, špatné trávení a vykouřil krabičku cigaret za dva dny. Stal se z něj morous. A protože už nikdo jeho názory a pravidla neposlouchal, stěžoval si kudy chodil na kde co. O sobě moc nemluvil, rád se před cizími tvářil jako velký pán, který má jasný názor na svět, ale když byl doma sám, usínal u televize či prázdné láhve, nebo se nekonečně dlouho převaloval v posteli u měsíčního svitu. Ale ještě pořád vypadal dobře a kdyby se o sebe lépe staral, mohl by být dokonce atraktivní a zajímavý, vždyť měl ještě spoustu let před sebou a nemusel by čekat doma na to až ho děti šoupnou do domova důchodců, kde bude vítat brzkou a milosrdnou smrt.
Když jsem mu položila zcela jednoduchou otázku: proč vlastně přišel a co by se potřeboval dozvědět, odpověděl mi, že ho zajímá, jak dlouho ještě vydrží v práci, než ho vyhodí, a jestli se k němu jeho žena nebude chtít vrátit. Zarazilo mě, že na ni stále čeká ještě po sedmi letech od doby, kdy se odstěhovala. Pořád však byli manželé.
Karty Karlovi nevycházely úplně dobře. S jeho životním stylem, povahou a teď již zcela negativním myšlením měl nakročeno spíše k tomu se utrápit v samotě nebo uchlastat. Potřeboval ale povzbudit. Vnímala jsem z dalšího výkladu, že brzy odejde z práce, ostatně naškudleno měl dost a do důchodu měl jen krůček. Přišlo mi ale, že se toho bojí. Pak už nebude mít co dělat. Žádný režim, nebude se cítit užitečný, nedovedla jsem si představit, co by dělal sám zavřený v bytě od rána do večera. Takový osud bych nepřála nikomu. Svým chováním si ale každého znepřátelil a zůstal sám. Je to tedy jeho životní cesta k větší moudrosti a uvědomění si (a také přijetí) svých životních chyb a přešlapů? Když je člověk na dně, nemůžete mu říct nic negativního a ještě více ho dorazit. Nemůžete mu vlastně ani radit ve stylu, co kdybyste…. a vždyť život je tak krásný… změňte myšlení a ono to půjde. Ne, prostě ne. Tíhu pana Karla jsem dost výrazně cítila v sobě a začal se mi svírat žaludek. Jako bych měla předtuchu, že s panem Karlem to neskončí dobře. V tu chvíli přišel pes, olízl mi ruku a vydal svůj charakteristický zvuk. Můj pes mluví, vážení. Ano, tento zvuk znamenal: „Tak to by stačilo, pojďme teď dělat něco jiného.” Ano, navíc jsem potřebovala schůzku s panem Karlem ukončit. A to tak, aby odešel vysmátý jak měsíček a věřil tomu, že všechno bude dobré. V tu chvíli mě napadlo se Karla jednoduše zeptat, jaký měl sen, když byl mladý a čemu se tehdy věnoval.
Karel se zasnil. V průběhu našeho setkání mi začal důvěřovat a neměl už pak potřebu mě jako kartářku zkoušet a kritizovat. „Rád jsem chodil na ryby. Měl jsem rád ten klid. Ale žena to neměla ráda. Nechtělo se jí ty ryby připravovat a smrděly jí. Já jsem ji k tomu v podstatě donutil, tak to dělala jako svoji povinnost. Ale nikdy ty ryby s námi nejedla. Děckám chutnaly, věděly, že jsou zdravé. Jednou když jsem přišel od řeky domů, přistihl jsem ji se sousedem. Byl u nás v kuchyni, pili kávu a hlasitě se smáli. Se mnou se nikdy nesmála. Hodil jsem ryby na stůl a šel do garáže, kde jsem měl takovou svoji dílnu, otevřel jsem si slivovici a pořádně se napil. Když jsem se vrátil, soused byl pryč, se ženou jsme se pohádali a já jsem jí řekl, že je děvka a uhodil jsem ji. To byl vlastně začátek konce. Od té doby jsem na rybách nebyl. Pak odešla.”
Nevěřila jsem svým uším. Bylo mi jasné, že ještě donedávna by Karel historku nejen zatajil, ale možná i povyprávěl tak, že by on sám v ní vyzníval jako ten nejlepší, případně oběť. Teď jsem zřetelně vnímala nejen přiznání viny a lítosti, ale i slzy v očích. Opatrně jsem se Karla zeptala, jestli se to stalo vícekrát. Nemusel se ptát, co jsem měla na mysli a odpověděl:
„Jo, párkrát jsem ji jednu vrazil, když jsem byl nametený. Prostě mě hrozně štvala. Svými otázkami, řečmi i tím, jak se na mě dívala. Nemyslete si, že ona byla nějaká chudinka, to ne. Uměla mi to vrátit i s úrokama. A pak se prostě sebrala a šla. Měla už toho dost. No nedivím se jí.” Karel se nervózně ošíval a měla jsem pocit, že se potřebuje napít alkoholu. Bezděčně sáhl po skleničce, která však byla moje a měla jsem v ní vodu. Bez řečí jsem vstala, přešla ke dřezu, vzala čistou sklenici z odkapávače a napustila do ní vody. Podala jsem ji Karlovi s důrazem v očích, aby se prostě napil a bez vytáček. Udělal to. Sklenici vypil do dna.
„Litujete toho?” zeptala jsem se.
Karel němě přikývl.
„Myslíte, že je možné udobřit se s dětmi? Vyříkat si to? Chcete opravdu zůstat sám?”
Karel zavrtěl hlavou. „Asi odejdu z práce a začnu zase chodit na ryby. Zajdu za chlapama z rybářského svazu a zeptám se jich, jestli by nepotřebovali s něčím pomoct. Teď budu mít na to více času. Nebydlím zase tak daleko od řeky a syn zdědil po mojí sestře chatu přímo u řeky. Vůbec tam nejezdí, možná bych tam mohl někdy přespávat. Je tam krásně.”
„A to byste tam mohl třeba mít i psa, že?” zeptám se opatrně.
Karel se usmál.
Když odcházel, podal mi sám od sebe ruku, pevně ji stiskl a v očích jsem mu viděla jiskřičky naděje. Pohladil a poplácal mého psa, možná trochu silněji než je obvyklé. Pak si s hekáním kvůli bolestem zad obul boty v předklonu, neměl potřebu si na něco hrát a něco přede mnou skrývat.
„Nechcete se objednat na rehabilitace? Mám známou fyzioterapeutku, je už sice v důchodu, ale stále masíruje. Je naprosto úžasná, počkejte, dám vám vizitku.”
Karel už chtěl protestovat, ale vizitku si vzal. A pak se zeptal, za jak dlouho se může stavit. Řekla jsem mu, že určitě brzy.
A pojďme si ještě zrekapitulovat karty Velké arkány, které si Karel vytáhl, Malou arkánu prozatím ponecháme stranou:
Blázen 0
Proč si Karel jako první vytáhl tuto kartu? Možná naznačovala velkou potřebu změny, opuštění starých vzorců a znovunalezení spontánní radosti ze života. Tato karta je totiž naprostým opakem Karlova života plného pravidel, řádu, potřeby jistot, které ve skutečnosti neexistují, sešněrovanosti v pózách, v nich on vypadá jako někdo nejlepší a nedotknutelný. Ale Blázen, šašek, ten přece umí ze sebe udělat blázna a nemá s tím žádný problém. Navíc říká pravdu, ať je jakákoliv, nedbá už na to, co by si mohli myslet druzí. Nebojí se riskovat, je spontánní a nemá strach. Blázen na kartě bývá často zobrazován jako mladý nezkušený člověk, dítě či přímo šašek, který se nebojí vykročit jednou nohou do propasti, aniž by řešil, že vlastně nemá pevnou půdu pod nohama. On důvěřuje životu a osudu. Anebo je mu to jedno, jak to všechno dopadne. Nemá zábrany a hranice. Trochu mi tam naskočila i obava o Karla z hlediska jeho životního stylu a alkoholu.
Poslední soud XX.
Tato karta u pana Karla rozhodně souvisí s odchodem manželky a tím, jak jej dohnalo jeho chování k celé své rodině. Přímo na rozvod u soudu zatím nedošlo, ale Karel si již možná začíná uvědomovat své přešlapy. Už není možné schovávat kostlivce ve skříni nebo zametat problémy pod koberec a člověk musí čelit svým předchozím rozhodnutím. To vše vede ke změně.
Poustevník IX.
Karta Poustevníka ukazuje na Karlovu osamělost a izolaci. Je odtržen od své rodiny, ale to mu umožňuje přemýšlet a mít odstup. Může jít do sebe a hledat odpovědi na své otázky. Je nutné období klidu a uzavření se. Tato tarotová karta bývá ztvárněna jako muž v kápi s lucernou hledající poznání a moudrost. Poustevník může skutečně přinést nakonec zmoudření a smíření, pojí se ale též se samotou, smutkem, strachem, zklamáním až podivínstvím, velkou uzavřeností před světem či potřebou psychologické pomoci zvenčí. Má ale i duchovní aspekt a přináší třeba i mystické zkušenosti.
Když Karel odešel, dlouho jsem seděla u kamen a hladila kočky. Říkala jsem si, že obvykle nemívám soucit s muži, kteří vztáhnout ruku na svou ženu, navíc takové typy často zůstávají přesně těmi hulváty a pozéry, kteří nikdy nepřiznají vlastní chybu a slabost a vidí problémy pouze u svého okolí. Jenomže Karlovi zřejmě samota prospěla. Takoví muži jako on většinou ani nikdy nevyhledávají kartářky, k nimž nezabloudí ani omylem. Kdopak je vlastně ten Karel? Odhadla jsem ho správně? A dokáže se vzdát své negativity a flašky?
Komentáře
Okomentovat