Tarot světla a stínu: Milenci/Ďábel/Svět

 Když Karel odešel, dlouho jsem seděla u kamen a hladila kočky. Říkala jsem si, že obvykle nemívám soucit s muži, kteří vztáhnout ruku na svou ženu, navíc takové typy často zůstávají přesně těmi hulváty a pozéry, kteří nikdy nepřiznají vlastní chybu a slabost a vidí problémy pouze u svého okolí. Jenomže Karlovi zřejmě samota prospěla. Takoví muži jako on většinou ani nikdy nevyhledávají kartářky, k nimž nezabloudí ani omylem. Kdopak je vlastně ten Karel? Odhadla jsem ho správně? A dokáže se vzdát své negativity a flašky? Teď bylo načase jeho příběh opustit, popadla jsem vodítko a vydali jsme se s Jáchymem do skal. A tam se mi stala další příhoda, která vlastně způsobila to, že mám zítra rande. Jestli se to tak dá říct.

Teď tu večer sedím a opět přemýšlím. Popadnu ještě knihu, chci se začíst, brýle na nose, nedávno jsem si pro ně zašla k očnímu. No jo, nikdo nemládne. Budu se zítra líbit? Nejsem pro něho příliš stará? Rande bude odpoledne, dopoledne mám ještě jednu klientku. Její jí Šárka, už jsem se o ní zmiňovala. Zdá se, že další kapitola, kterou pro vás píšu, bude mít poněkud sexuální ráz. A stejně tak i ona příhoda z lesa, která způsobila, že mám zítra rande. Víte, osamělá stárnoucí kartářka není na randění zvyklá. Obvykle řeší životy druhým a s tím svým je dokonale smířená. Ale opravdu je tomu tak? Gwen, vzpamatuj se, říkám si, zhasínám lampu na nočním stolku a obracím se na bok. Kočky někde řádí venku a pes spokojeně a hlasitě chrápe u dveří mé ložnice. 

Bořek z lesa (Střelec bez kuše)

Ještě vám dlužím příběh ze včerejška. Odpoledne jsem šla se psem na své oblíbené místo do lesa, kde jsou skály. Je to pár kilometrů, počasí bylo víceméně stabilní a umoudřilo se. Měla jsem připravené zeleninové placky ze včerejška, jen jsem si je ohřála, zabalila do alobalu, do sklenice nachystala pokrájenou mrkev, okurku a ředkvičky, do další sklenice horký bylinkový čaj. Sklenice proto, že nemám ráda plasty a snažím se je nepoužívat. Vše jsem zkušeně narvala do batohu, že jako bude piknik v lese. Nezapomněla jsem si vzít teplou bundu, šusťákovinu a deku na sednutí, nějaký ten pamlsek pro psa, vodítko a tradá pryč. Pár kilometrů to bylo, to já ráda. Už jsem měla hlad, po dopoledním setkání s Karlem mě trochu přešla chuť na oběd. Usedla jsem na svém oblíbeném místě pod skalní průrvou, samozřejmě pod zadek šusťák a deku, protože jarní meze ještě v žádném případě nejsou suché. Dala jsem se do jídla a pití, pes pochtíval, ale byl naučený, že nesmí, dostal jen svůj pamlsek, večeře ho čeká až doma. Tu jsem spatřila blížící se mužskou postavu. 

„Dobrý den, nevíte, kudy se dostanu dolů k náměstí?” ozvalo se už z dálky. Jeho příjemný hlas přerušilo štěkání mého psa, který hlídal mě i naše momentální teritorium.

Při pohledu na pohledného vysportovaného muže, který vypadal na věk kolem třiceti let jsem si rázem začala připadat jako ta babka v lese, co machruje s ubrouskem prostřise, anebo možná i jako bába uvíznutá pod kořenem. Zachtělo se mi odpovědět mu tudy panáčku tudy, ale nakonec jsem těch blbostí nechala a chovala se normálně, i když to bylo pro mě těžké, protože se mi líbil.

„No, nejspíše stejnou cestou, jakou jste se sem dostal?” nenapadla mě chytřejší odpověď.

Mladík se zatvářil tak, že jsem se rozesmála a málem mi zaskočila okurka. Popřál mi dobrou chuť a omluvil se, že mě nechtěl rušit. Pes se uklidnil, takže ho mládenec přátelsky drbal za uchem. Nabídla jsem mu zeleninovou placku a on si fakt vzal. Jeho batoh vypadal jako by ho vykradli medvědi a Bořek, jak se mi představil, zblízka vypadal docela špinavý a unavený.

„Máte za sebou dlouhou cestu?” vyzvídala jsem.

Bořek přikývl, s námahou se sesunul na nejbližší kámen, levou nohu si nechal nataženou před sebou a s vděčností se zakousl do placky. Ostýchavě se zeptal, jestli nemám něco k pití. Že prý nenašel studánku. No, to je mi turista, pomyslela jsem si a nalila jsem mu ze své litrové sklenice čaj do kelímku, který nosím v batohu přesně pro tyto případy. 

„Co máte s nohou?” zeptala jsem se.

„Asi jsem si vymknul koleno,” přiznal Bořek. Došlo mi, že vlastně kulhal už když přicházel.

„To vás ale musí hodně bolet,” poznamenala jsem suše s myšlenkou na to, že by možná spíše potřeboval záchranku. 

„Jsem zvyklý, “ odpověděl s předstíranou lhostejností. „Myslím, že to nebude zase tak zlé, chce to jen trochu odpočinku.”

„Hmm a jak se teda dostanete domů, to asi nemáte úplně blízko, když ani nevíte, kde je náměstí,” prohodila jsem v podobném duchu.

„To právě nevím. I když se mi to nestává, trochu jsem se ztratil. Jsem tady u kamaráda na bytě a krmím mu kočku, než se vrátí z Anglie. Chtěl jsem si dneska udělat výlet, ale trochu se to nepovedlo, řekl bych.” 

Nezaznamenala jsem cizí přízvuk, řekla bych, že by mohl být beskydský rodák. Nechápu, jak se může někdo v době GPS ztratit, na opilce nebo feťáka taky nevypadal. Že by překročil bludný kořen nebo ho málem utancovaly víly a odneslo to jenom koleno? Svou poslední myšlenku jsem řekla nahlas, ale on se zakřenil jako kluk a s pohledem na moje dlouhé zrzavé vlasy poznamenal něco o proradných rusalkách, takže to i mě donutilo k  úsměvu. S nádechem ironie jsem mu ale doporučila, aby mě následoval a věřil mi, jinak se opravdu tady v těch skalách ztratí nadobro. Bohužel jsem kvůli Bořkovi musela zrušit svůj další plán pokračovat svahem nahoru až na svou nejoblíbenější skálu, kam bych samozřejmě došla jako první, kdyby mě nepřepadl hlad, když jsem měla naposledy kukuřičné lupínky a jablko k snídani. A rozhodně jsem nechtěla své oblíbené zeleninové placky jíst studené.

„Vy jste vegetariánka?” zeptal se ještě pokukujíc po poslední placce, která zbyla v alobalu. 

„Veganka,” odpověděla jsem a podala jsem mu placku. Ono nakrmit muže je přece základní schopnost a úloha ženy, nebo ne? Nevadilo mi to, protože už dlouho krmím jen kočky, psa a občas svým klientům vařím čaj. 

Zvedli jsme se. Bylo mi jasné, že už ho asi budu muset podpírat, ale nabídl se, že si vezme na záda můj batoh, do něhož dal svůj malinký baťůžek vykradený medvědy. Psa jsem pustila navolno, aby mě neblokoval a byla jsem přesvědčená o tom, že ty čtyři kilometry, což není vůbec moc, nějak zvládneme. Měli jsme stejnou cestu a Bořek se rozpovídal, aby otupil bolest. Pochopila jsem, že máme docela dost společného. Prášek od bolesti by odmítl a taky nejí maso ani nepije mlíko, občas si dá vajíčka nebo ryby. Na věk jsem se neptala, ale připadal mi o dobrých deset let mladší než já. Přišlo mi úplně přirozené na něj sahat, nevzbuzovalo to ve mně žádný odpor ani pocit trapnosti, navíc moc příjemně voněl a cítila jsem se vedle něj dobře. To prozatím stačilo. Okamžitě jsem přepnula do pečujícího mateřského módu a považovala ho spíše za svého syna, který potřebuje, aby se o něj teď v tuto chvíli někdo postaral. Proto jsem ani žádné pozvání na rande nečekala. Ale ono přišlo. A to, že to bude rande jsme si oba jen tak z legrace řekli.

Když jsme sešli dolů k řece, musela jsem si protřít oči. Na břehu stál Karel s dalším mužem, kterého jsem znala od vidění. Stará se o řeku a ryby. Něco si domlouvali. Ten to vzal hopem, pomyslela jsem si s uspokojením. Když nás Karel uviděl, hned nabídl pomoc, že Bořka odveze k náměstí. Rozhodně jsem to uvítala, ale neušlo mi, že z Karla trochu táhne alkohol. Snažila jsem se to přehlédnou a věděla jsem, že už to není daleko a pomoc je třeba. Nečekala jsem, že by se Karel začal tak rychle zajímat o lidi kolem sebe, ale ocenila jsem tuto snahu, která mě upřímně překvapila. S radostí jsem mu naložila Bořka do auta, který byl v čím dál tím horším stavu. Stačil mi poděkovat a pozvat mě na náměstí do kavárny, že by si rád někdy popovídal. Věděla jsem, že tady stráví ještě tři týdny. Dala jsem mu vizitku, kterou si hned zvědavě prohlížel, přičemž lehce pozvedl obočí a zatvářil se tak, že jsem se musela rozesmát. Karel už startoval, dobře dojeď, prohodila jsem a to už jsme si posledních deset minut nějak automaticky tykali poté, co se někdo z nás přeřeknul. 

Ještě ten večer mi napsal SMS zprávu, že už je v pořádku doma, ale bolestí leze po zdi a zítra hned ráno bude muset na chirurgii pro ortézu. Trval na tom, že stůj co stůj odpoledne zajdeme, tedy já zajdu, on zabelhá, do kavárny, kde mě za odměnu na něco pozve. Tak doufám, že to bude za odměnu, a ne za trest. V poslední zprávě se mě zeptal na to, zda mám facebook, whatsapp či instagram. Já jeho na to, jaké je znamení. Prý Střelec.

Příběh Šárky (Milenci/Ďábel/Svět)

Dnes ráno vstávám brzy. V noci jsem se převalovala a myslela na Bořka. Původně jsem se domnívala, že ho rychle pustím z hlavy, ale moc se to nedařilo. Teď sedím u svého pracovního stolu, piju čaj a dojídám pohankovou kaši s borůvkami, které jsem si zamrazila na zimu. Poslední sáček padl. S ještě modrou pusou otevírám pošťákovi, který krmí mého psa piškoty. Přebírám balíček a dívám se na hodinky, musím se rychle zkulturnit, protože za chvíli tu mám Šárku. Když ráno vstanu, jako první obstarávám zvířata, potom až sebe. Slibovala jsem, že prozradím, jaká další zvířena se pohybuje v mé blízkosti. Na krmítko chodí ochočený kos, který je neuvěřitelně drzý, v klícce po křečkovi si na půdě smrdí myš, které už dlouho slibuji, že ji pustím na svobodu, ale prozatím mě vždy zastaví strach, že ji Světlana nebo Stínek, jeden z nich dozajista, připraví o život. Pak je tu liška, která chodí na zahradu na psí granule a kdejakou dobrotu na přilepšení. Znám ji od liščete, ale to je samostatný příběh k vyprávění. Třeba přijde na řadu. No a pak je tu pár pavouků, celá zeď zazimovaných berušek v tajném pokoji, který náleží k půdě, na půdě pak jednu dobu žila i kuna, ale myslím, že ji kočky vyhnaly. Čas od času se to takhle střídá. Každý živý tvor je vítán, postarám se, nakrmím, když je potřeba. Nevyháním. Tedy kromě klíšťat, těch se zbavuji s pinzetou v ruce, když zavítají do kožíšků psa a koček. 

Balíček, který přivezl pošťák je z bio obchodu. Objednala jsem si nějakou běžnou kosmetiku a veganské čokolády. Docela se těším na to, až se do jedné z nich zakousnu. Rychle uklízím, převlékám se do svých pracovních šatů, dneska volím dlouhé tmavě zelené zavinovací šaty s velkým výstřihem od návrhářky Marthy. Venku to vypadá, že bude docela hezky. Nazouvám dřeváky, přikládám do kamen a vlasy splétám do copu. Postavím na pec pískací konvici, abych Šárce připravila čaj, který jsem si na konci léta sama namíchala z bylinek ze své zahrádky. Šárku znám jako klientku asi rok. Už u mě dvakrát byla. Není šťastná ve svém manželství. A řeší to po svém. 

Šárka je přírodní žena. Dlouhé plavé vlasy ještě bez šedin, lehce nalíčená, nosí rozevláté sukně až ke kotníkům. Dneska je krásně, všude sněženky, zlatý déšť, sluníčko vystrkuje paprsky, čmeláci vrážejí do okenních tabulí. Šárka tentokrát s bosýma nohama v sandálech. Na březen trochu nezvyklé, ale tohle je prostě ona. Nehty má nalakované perleťovým lakem, na krku má křišťál a vypadá jako správná lesana nebo hippie holka. Je jí sedmatřicet a chce řešit své rozpadající se manželství a milence. Od posledního setkání se změnilo jen to, že manžel se o její nové známosti dozvěděl a doma tak nastalo peklo. Když jsem Šárku potkala před týdnem v obchodě, měla sluneční brýle, pod nimiž ukrývala pořádný monokl. Tehdy pršelo celý den, přes mlhu nebylo vidět ani na krok a každému bylo jasné, že oči pod brýlemi prostě mají problém. Když jsem platila u kasy, Šárka stojící ob jednoho člověka hned za mnou na mě sykla:

„Tak se to provalilo. Venku vám ukážu, co mi udělal.”

Němě jsem přikývla, přibrala si zápalky, papírové kapesníky a vyšla ven na déšť počkat na Šárku. Brýle ani nadzvedávat nemusela, bylo mi jasné, co pod nimi najdu. 

„Co budete dělat?” zeptala jsem se jí.

„Vy mi prosím řekněte, co mám dělat!” zvolala Šárka nešťastně. „Všechno se stalo tak, jak jste mi minule řekla! Hrabal se mi v mobilu, protože se mu něco nezdálo, pak mi udělal scénu a nakonec mě při hádce uhodil. Řekla jsem mu, že tohle už dál nebudu snášet a odstěhuju se.”

„Dobře, tak můžete ve čtvrtek příští týden dopoledne?” navrhla jsem. 

„Budu tam, odskočím si z práce, na hodinu zavřu krámek. Ale hodilo by se mi to spíše mezi desátou až jedenáctou, kolem poledne mají přivézt zboží.”

Šárka má svůj obchůdek se zdravou výživou. S Ivanem mají pubertální dceru, brali se hned po škole. Šárka si sice doma prosazovala zdravý životní styl, ale hlavou rodiny byl manžel, který určoval spoustu věcí a nosil domů peníze. Proto si Šárka mohla dovolit podnikat pro zábavu s podporou manžela. Tomu vyhovuje, že se Šárka stará o dceru, domácnost, zajišťovala všechno potřebné pro rodinu, on se o to zrovna moc nezajímal, raději měl svůj klid, spoustu zájmů a vlastně ani moc nebýval doma. Sex však vyžadoval pravidelně, stejně tak i povinnosti, které Šárka měla jako manželka plnit. Neměla moc možností chodit se svými kamarády ven, její muž byl docela žárlivý a raději ji viděl za pultem, nebo doma u sporáku. Přesto měla docela svobodu a když byl Ivan na služební cestě nebo si vyjel s kamarády na hokej, mohla si v podstatě dělat, co chtěla. Sex s manželem ji už dávno nebavil, navíc vše muselo být podle něj, takže se mu často v mnohém přizpůsobila jen proto, aby doma nevznikaly rozbroje. Ivan bral Šárku celou dobu jako samozřejmost a o nějaké romantice či pozornosti nemohla být řeč. 

Když k ní začal chodit nakupovat Robin, rázem rozpoznala svou spřízněnou duši. Chlapík s culíkem a batikovaném tričku, který miloval přírodu, rozhodně nevypadal jako její manžel, podnikatel v obleku a s kufříkem. Vedli spolu nekonečně dlouhé hovory o přírodě, filozofii a ezoterice, naladěni zcela na stejnou vlnu. Když byl Ivan pryč, setkávali se v čajovně, později spolu začali spát. V autě, v lese, výjimečně i u ní doma u dcery v pokoji, když byla na lyžáku, protože do ložnice neměla odvahu Robina přivést a ctila zásady manželského soukromí. Robin ale dosud bydlel u své matky a byl to spíše nezávislý samotář. Šárka vlastně vůbec nevěděla, zda a nakolik by se o něj mohla po odchodu od Ivana opřít. Robin si ale Šárku nijak nenárokoval, nic po ní nechtěl a projevoval jí pozornost a empatii, což bylo to, co doma neměla. Od té doby, co se zamilovala, také začala odmítat Ivana v posteli, a pokaždé se na něco vymluvila. I když už spolu nespávali často, přesto se Ivanovi něco nezdálo, což ho přimělo prozkoumat Šárčin mobil. Muži sice bývají často vůči těmto věcem nevšímaví, ale Ivan měl rád všechno pod kontrolou, proto byl podezíravý. Jakmile zjistil pravdu, ruply mu nervy a neovládl se. Silná facka ho mrzela, ze vzteku použil pěst. 

Teď, když bosá Šárka stojí přede mnou, monokl pomalu bledne, nebylo to zase tak vážné a dalo se to už zakrýt makeupem, který však Šárka nepoužívala. Ihned po příchodu začne hladit kočky a mazlit se s nimi. Rozvypráví se o tom, že Ivana ta facka tak strašně mrzela, že jí druhý den donesl kytku a pokouší se ji získat zpátky. Rázem jí všechno odpustil a snaží se, aby mu za Robinem neodešla. Bezradná Šárka neví, co má dělat. S Robinem je jí dobře, miluje ho, ale vůbec neví, jak by spolu žili, u Ivana má jistotu a zázemí. A kdyby se Ivan změnil a trochu více jí věnoval pozornost, což právě dělá, mohla by být i spokojená. 

Dívám se na ni a opět vidím jednu z mnoha. Další stejný problém jako přes kopírák. Vzpomenu si na Ninu. Jak se jí asi daří? Vím, že se ke mně objednala raději dříve, neodmítla jsem ji. Rovnou si vzala termín za měsíc. Šárka upíjí čaj, který jsem jí připravila a míchá karty. Mám pro ni dva vztahové výklady. Jeden na vztah s manželem, druhý na vztah s milencem. Protože Šárka hoří láskou k Robinovi, jako první volíme vztah s milencem. Celkově se objevují tyto karty: trojka pohárů, Milenci, trojka mečů, Ďábel, dvojka mečů, Svět. Šárka se prozatím nedovede rozhodnout, zda se vrátit k manželovi, ke stolu i do ložnice, anebo uvažovat o rozvodu, osamostatnění se a rozvíjení vztahu s Robinem, avšak s nejistým výsledkem. 

„Šárko, dovedete si představit, že byste se od manžela odstěhovala, rozvedla se a žila s dcerou sama? Víte, odcházet by se nemělo k někomu, ale tehdy, pokud zjistíte, že toho druhého už nemilujete a nechcete ani nedokážete s ním dále žít. Když už nevidíte společnou budoucnost,” podotýkám. 

Šárka jen bezradně pokrčí rameny, usrkne čaje a složí hlavu do dlaní. Pak přizná, že si život mimo dům, manželství, vlastně nedovede představit. „Robin mi dává přesně to, co potřebuju. Kdyby se to neprovalilo, mohla jsem být takhle spokojená. Vlastně všichni. Doma byl klid, netlačila jsem na Ivana ani mu nic nevyčítala, on si mohl dělat, co chtěl, pozornost jsem měla jinde. Své povinnosti jsem si plnila. Ale…” odmlčí se.

„Předpokládám, že pro vás bylo obtížné spát se dvěma muži současně.”

Šárka přikývne. „Právě na tom to selhalo. Já už s Ivanem prostě spát nechci. Nechci o něj přijít jako o manžela, otce a o to, co všechno spolu máme. Ale upřímně řečeno, už mě unavuje dělat mu služku, chci taky něco pro sebe.”

„Myslíte, že by se mohlo vaše manželské soužití obnovit? Stála byste o Ivana, kdyby k vám změnil své chování?”

Po chvilce váhání odpovídá: „Ano.”

Na základě výkladu karet, tranzitního postavení planet i životního období, v jakém se Šárka nachází, cítím ve vzduchu nutné změny, které však nebudou zase až tak rychlé. Rozhodnout se bude muset sama. Domlouváme si termín už za měsíc. Šárka odchází s těžkou hlavou, ale i doporučením, aby pečlivě zkoumala své pocity v přítomnosti manžela doma, a v přítomnosti Robina, a aby si je zapisovala. Příště má notýsek donést. 

„Já se ale bojím, že mě Ivan bude hlídat tak, že se s Robinem už nebudu moct scházet, pokud se nerozhodnu odejít. Tohle by prostě nesnesl. Žádný chlap by to nesnesl. Už takhle jsem se s Robinem viděla od té doby jen jednou, a to ještě v obchodě při nákupu. Ivan dokonce při té hádce doma vyhrožoval, že prostě už nebudu do toho obchodu chodit. Že mi to zakáže, ať si najmu prodavačku, on že ji zaplatí. Teprve po tom monoklu se chová až podivně přátelsky a laskavě, pomalu mu to ani nevěřím, že by se opravdu tak změnil.”

Loučím se se Šárkou a přeju jí šťastnou volbu životního partnera. Všechno jsme spolu probraly a ví, že má být ve střehu a naslouchat svému srdci. Nemůžu jí říct, co má udělat. To si musí rozhodnout sama. Pojďme si zrekapitulovat karty Velké arkány, které si vytáhla:

Milenci VI.

Tato karta s příznačným názvem vypovídá o navázání blízkého vztahu s druhým člověkem, vyjadřuje harmonii, intimitu, splynutí duší a rozhodnutí oddat se lásce. Poukazuje také u Šárky na základní rozhodnutí zůstat s manželem a budovat respekt, lásku a souznění v manželství, anebo se oddat milenci a následovat tuto svou novou lásku v životě. 

Ďábel XV.

Karta Ďábla nebývá považována za příznivou. Týká se našich negativních programů, posedlostí, závislostí všeho druhu, pudů a destruktivních vášní, které nás mohou ničit. Je to karta připoutanosti, chtíče nebo i zvrácené sexuality. Zatímco Milenci ukazují harmonický růst ve vztahu, Ďábel ukazuje nezdravé připoutání, hádky, závislost na sexu, destruktivní programy nebo temnější stránky, které vycházejí na povrch. 

Svět XXI.

Karta Svět představuje nejvyšší poznání, osvobození z různých programů, pochopení, dokončení svého cíle, záměru a cesty. Ve vztahových výkladech může ukazovat, že vztah již došel ke svému konci, dále cesta nevede a ti dva si již předali všechno, co měli či mohli. Ale přináší i celistvost a rovnováhu a urovnává spory. 

Karty jsou z Tarotu světla a stínu

fb Beskydská čarodějnice